Weisshuhnův kanál

Byl postaven z popudu Carla Weisshuhna, úspěšného místního podnikatele. Weisshuhn, který se rozhodl pro stavbu vlastní papírny v Žimrovicích, musel zajistit dostatek, jak elektrické energie pro chod budoucí továrny, tak především, pro papírnu tolik důležité vody. Jako vhodný dárce mu posloužila řeka Moravice.

Již v roce 1889 proměřoval terén budoucího vodního kanálu. 24.5.1890 byla stavba povolena a okamžitě zahájena. Sedmého srpna r. 1890 byl proražen pod Kozím hřbetem první tunel na kanálu. Tunel je 45 m dlouhý, 4 m široký a 3 m vysoký a je vlastně začátkem celé trasy. Před dokončením stavby byl při povodni tunel zalit povodňovou vlnou a zcela zanesen bahnem a kamením. Rovněž došlo k poškození části vodního díla a k zničení připravené střechy k pokrytí továrny v Žimrovících. I přes tyto problémy byl v květnu 1891 celý kanál uveden do provozu. Koncem srpna toho roku začala produkovat také papírna.

Carl Weisshuhn využíval kanálu pro plavení dřeva i výrobu elektrické energie. Dřevo do papírny bylo plaveno až do roku 1966 a to až z 60 km vzdálenosti. Plavba a zpracování dřevné hmoty byla později nahrazena sběrovým papírem.

Unikátní vodní dílo je 3,5 km dlouhé, obsahuje tři vodní tunely a dva aquadukty. Na kanálu je několik přepadů, regulujících výšku hladiny toku. Při ústí do Žimrovické papírny je převýšen o 26m nad řekou Moravicí. Pozoruhodnost díla umocňuje fakt, že kanál je po celé své délce veden ve svazích zdejších skalnatých kopců.

I po mnoha letech zůstává papírenský kanál plně funkční. Narazíte na něj po červeném turistickém značení z Hradce nad Moravicí do Vítkova - Podhradí. Zde je možno vidět splav pro vzdutí Moravice, vstupní česla a regulaci výšky hladiny, dále také první tunel a samotné vedení kanálu. Toto je jediná, oficiálně přístupná část kanálu. Dále je vodní dílo továrním objektem Žimrovických papíren a vstup zde je zakázán. I přesto je zde toho hodně k vidění. Turistická stezka křižuje náhon po větší polovině jeho trasy. Je možno pozorovat akvadukty, tunel, splav i samotné koryto vodního díla.

Neobyčejná osobnost továrníka Carla Weisshuhna
Carl Weisshuhn se narodil 27.2.1837 v rodině lesníka Carla a Idy, roz. Enger v Rybniku v Prusku. Roku 1861 se stěhuje do Opavy. Již od mládí se zajímá o techniku a celkem šestkrát cestuje na zkušenou do Spojených států. Zde se seznamuje s Thomasem Alvou Edisonem a stávají se dobrými přáteli.

Weisshuhn se snaží pochytit co nejvíc z technického pokroku průmyslové velmoci a snaží se ho co nejvíce využít. Doma podniká v těžbě a plavení dřeva a zpracovává ho na železniční pražce, taktéž láme a zpracovává pokrývačskou břidlici, provozuje mlýny a pily. Aby mohl své výrobky vyvážet, podílí se a podporuje výstavbu místních železničních tratí a silnic.

Edison ho při pobytu v Americe inspiruje využitím energie a také Weisshuhn uvažuje o výstavbě elektrárny v údolí Moravice a přehradní nádrže na Kružberku, kterou roku 1911 projektuje, paradoxně přesně v místech, kde přehrada stojí dnes.

Avšak již dříve, v Anennském údolí nedaleko Podhradí staví papírnu, kde poprvé do továrny přivádí vodu tunelem vylámaným ve skále. Začátkem devadesátých let 19. století se rozhoduje k přemístění papírenské výroby do budoucí továrny do Žimrovic.

Žije se svou rodinou v osadě Seifenmühle (Na stoupách) v klidném údolí řeky Moravice. Spolu s ním a jeho ženou Friderikou vyrůstá pravnučka Friderika Victoria Gessnerová, později ve světe známá pod jménem Joy Adamsonová, jako autorka příběhů o lvici Else.

4. ledna 1919, při kontrole lesa havaruje na saních a ještě téhož dne na Seifenmühle u Budišova nad Budišovkou umírá.

Carl Weisshuhn byl prototypem úspěšného průmyslového podnikatele konce 19. století, který svým smyslem pro využití moderní techniky, kombinací důvtipu a podnikatelských schopností dokázal využít místních podmínek a významně se zasadil o rozvoj zdejšího regionu.