Větrné mlýny v krajině

Člověk se během času naučil využívat větrnou energii, aby její sílu použil k obrazu svému. Při bližším pohledu do místních historických map nelze přehlédnout zajímavou topografickou značku domečku s diagonálně postaveným křížem a lopatkami, větrný mlýn.

Na severu Moravy a ve Slezsku bylo těchto zařízení, využívající větrnou energii snad nejvíce. Region představoval jejich ideální umístění. Větrné mlýny se nestavěly na vysokých kopcích, či v horském terénu. Prudké poryvy větru a vichřice, panující ve velkých výškách, by mlýn jednoduše zničily. Ideálním prostředím jsou pahorkatiny a pláně s rovnoměrným a stálým prouděním.

Konstrukčně zde stávaly mlýny zděné, holandské s kruhovým půdorysem a kuželovým profilem. Početně však převažovaly jednodušší celodřevěné mlýny, německé, někdy taky zvané beraní, se čtvercovým půdorysem a obdélníkovým profilem. Pokud chtěl mlynář natočit lopatky k větru, musel v případě německého mlýna, otočit celým objektem. V holandském se natáčel pouze dřevěný vrchlík střechy, ve které byl konstrukčně umístěn hlavní hřídel s lopatkami a palečným kolem.

Větrné turbíny s větrným kolem a množstvím menších, vesměs plechových lopatek byly regionální zvláštností a nedosáhly významnějšího rozšíření.

Ještě před sto lety patřilo větrní mlynářství mezi nejrozšířenější průmyslové činnosti na venkově. I přes vysoký společenský kredit, však mlynáři obvykle patřili k nejchudším vrstvám obyvatel na vesnici.

Mlynář z větrného mlýna byl řemeslný všeuměl. Většinu prvků si opravoval sám, případně s pomocníkem. Prováděl tesařské práce v konstrukci, udržoval a opravoval převážně dřevěné strojní zařízení, kožené řemení a mlecí textilie, ostřil mlecí kameny. Závislost mlýna na počasí, nutila mlynáře k znalosti meteorologických jevů a jejich účinné předpovědi.

Větrné mlýny byly prakticky jen šrotovníky, jemnější mouky se dosahovalo opakovaným semletím. Mouka z větrného mlýna nebyla bílá, jak ji známe dnes, avšak žlutohnědá. Barvu určovaly zbytky otrub, pomleté mezi kameny.

Větrným mlýnům významně konkurovaly vodní mlýny. Jednoduché zařízení větřáku nedovolovalo soupeřit s konkurencí poháněné silou vody. Množství a kvalita semleté mouky jednoznačně ukazovala ve prospěch vodního mlýna. Snadná regulace vodní síly, její akumulace v rybnících dovolovala mletí, kdykoli to bylo potřeba. Na vodních mlýnech bylo možno použít větší strojní zařízení i rozlehlejší zázemí, které ve výsledku vedlo k významně kvalitnější produkci.

Moderní doba však dlouhodobě nebyla nakloněná ani vodnímu mlynářství. Průmyslové velkomlýny zcela nahradily obě původní technologie. A tak větrné i vodní mlýny dnes můžeme pozorovat pouze jako svědky časů předchozích.

Větrné mlýny zůstávají výraznými krajinotvornými prvky, dokazující řemeslný um našich předků. Po mnoha desetiletích pracovní nečinnosti opět ožívají, ne však ve své pracovní podstatě, ale jako hojně navštěvované turistické cíle.

V současné krajině větrné mlýny nahrazují větrné elektrárny. Otázkou zůstává, zda vůbec snesou vzájemný příměr.